česky Deutsch English

Konec 2. světové války na Sokolovsku před 75 roky

8.5.2020, Kultura a společnost
Historické snímky u konce 2. světové války v Sokolově.

První měsíce roku 1945 nevyznívaly pro nacistickou Třetí říši ani pro většinu obyvatel Sokolovska příliš optimisticky. Zatímco většina německého území byla již buď v rukách Spojenců, či se na něm odehrávaly tvrdé boje, válečné události oblast připojených tzv. Sudet zatím příliš nezasáhly. První větší známkou měnící se situace byl příchod tisíců uprchlíků z východních oblastí Německa, kteří utíkali před Rudou armádou a kteří přijížděli na Sokolovsko, stejně jako do jiných ještě poměrně klidných oblastí Německa, od zimy 1944/1945.

Pro místní úřady a obyvatele začali brzy znamenat vážný problém, zejména v oblasti zásobování a ubytovacích kapacit. Z počátku bylo pro jejich ubytování využíváno celých či částí veřejných budov, například škol, později se místní samosprávy snažily ubytovat uprchlíky v rodinách místních obyvatel, což vytvářelo časté konfliktní situace.

Nad územím naší oblasti se také postupně od února 1945 stále častěji objevovaly spojenecké letouny, tzv. hloubkaři, kteří útočili na nejrůznější cíle, jako nádraží, mosty, vlaky či jiné vojenské a strategické cíle. 17. dubna 1945 pak Sokolov naplno poznal hrůzy války.     Zhruba ve 14.50 se ve směru od Starého Sedla objevila skupina amerických Liberatorů a shodila na město 4 fosforové signální bomby, které měly označit cíl pro zbytek bombardérů.  Během následujících minut bylo na město svrženo několik zápalných bomb a na 65 výbušných. Cílem bylo bombardování nádraží, ovšem zasaženy byly i jiné části města. Rázovitá středověká čtvrť Butterscheibe u kostela přestala prakticky existovat, rozbombardováno bylo nádraží a železniční depo, domy okolo něj či nejlepší městský hotel Theierl, ve kterém bylo umístěno velení wehrmachtu a také zde pobývalo několik desítek raněných německých vojáků. Zdemolováno bylo na 70 domů, stovky byly poškozeny. Přes 100 lidí přišlo při tomto útoku o život, z toho více než deset vojáků wehrmachtu.  Nálet měl ještě svou tragickou dohru o čtyři dny později.

Na odklízení trosek domů byli nasazeni sovětští zajatci z lazaretu, jenž se nacházel v kasárnách v prostoru dnešního sídliště Vítězná. Protože trpěli neustálým hladem, bylo nalezení zbytků jídla v troskách pro některé z nich neodolatelným lákadlem, přestože to bylo přísně zakázáno. Michal Patalaš a Ivan Soročan neodolali a snědli trochu z nalezeného jídla, což se jim však stalo osudným, neboť byli oba odsouzeni k trestu smrti a 21. dubna 1945 oběšeni na Růžovém náměstí za kostelem.

Sokolovskem také prošlo v průběhu března a dubna 1945 několik tzv. pochodů smrti, tedy evakuačních transportů vězňů z koncentračních táborů. Jedním z největších byl pochod historiky nazvaný Helmbrechts–Volary, jenž prošel i přes koncentrační tábor ve Svatavě, kde byly k pochodu připojeny svatavské židovské vězeňkyně. Když došel tento pochod na počátku května 1945 do oblasti Volar a byl zde osvobozen americkou armádou, zanechal po sobě stovky mrtvých. 12 z nich bylo pohřbeno u dnes zaniklé obce Čistá (Litrbachy) ve Slavkovském lese.

18. dubna překročily jednotky americké armády nedaleko Hranic u Aše bývalé československé státní hranice. V dalších dnech pak Američané obsadili Ašský výběžek i s městem Aš a v posledních dubnových dnech svedli svou největší bitvu na území Čech, bitvu o Cheb, kterou zaplatili více jak 50 mrtvými vojáky. Přesto se německá armáda ani po smrti Adolfa Hitlera nevzdávala.  Hlavním německým bojovým uskupením na Sokolovsku a Karlovarsku v posledních dnech války byly jednotky XII. armádního sboru generála dělostřelectva Herberta Osterkampa. Američané se v oblasti Chebska a Sokolovska koncem dubna a počátkem května 1945 střetávali především s vojáky divize Benicke a menšími částmi 413. pěší a 2. pancéřové divize. Větší části těchto jednotek byly spolu s 347. a 404. divizí rozmístěny na hřebenech Krušných hor na severu Karlovarska a v Sasku mezi městy Plauen a Chemnitz a měly tak bránit západní prostor skupiny armád Mitte, jež byla soustředěna na území Protektorátu.

Historické snímky u konce 2. světové války v Sokolově.Historické snímky u konce 2. světové války v Sokolově.Historické snímky u konce 2. světové války v Sokolově.Historické snímky u konce 2. světové války v Sokolově.Historické snímky u konce 2. světové války v Sokolově.

Po dobytí Chebu Američané dále do nitra českých zemí nepostupovali. Jejich operačním prostorem Čechy nebyly a v rámci spojeneckých dohod přenechávali tento prostor jednotkám Rudé armády. Přesto nakonec 4. května rozhodl vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Eisenhower o postupu americké armády na známou spojnici Karlovy Vary–Plzeň–České Budějovice. Ráno 5. května pak americké jednotky 1. pěší a 9. obrněné divize zahájily svou poslední válečnou operaci, tedy postup na Sokolov a Karlovy Vary. Obě jednotky se již značně proslavily v předcházejících bojích. 1. pěší divize prošla boji od Afriky přes Sicílii po vylodění v Normandii, kde patřila k prvním a nejvíce boji postiženým útvarům. Vojáci 9. obrněné divize pak v březnu 1945 obsadili neponičený most u německého Remagenu, čímž umožnili americké armádě přechod Rýna.

5. května obsadili vojáci 18. pluku 1. pěší divize oblast kolem Staré Vody a Dolního Žandova a kolem Potočiště a Jesenice na Chebsku. Celkem měli ten den 5 padlých vojáků. 6. května se pak do pohybu daly i ostatní jednotky 1. pěší divize a útočily zejména podél hlavní státní silnice Cheb – Karlovy Vary.  Na silnici z Chebu čekalo Američany několik silničních zátarasů z pokácených stromů, převrácených aut a dalšího materiálu, jež byly hájeny německými vojáky s pancéřovými pěstmi a ručními zbraněmi. Na mnoha místech, nejen na této silnici, pak tento den došlo k řadě přestřelek, při nichž bylo raněno a zabito mnoho německých vojáků a také zemřelo nejméně 10 Američanů. Stovky a stovky německých vojáků však již válčit nechtěly a americké zajatecké tábory se tak značně plnily.

6. května také došlo k zajímavé situaci, kdy se německý poručík Josef Lohwasser a předválečný sociálnědemokratický starosta Dolního Rychnova Anton Beranek, kteří již v nesmyslné válce nehodlali dále pokračovat, pokusili zachránit dolnorychnovskou elektrárnu, jíž se nacistické velení rozhodlo před postupujícími Američany zničit. Sérií fingovaných rozkazů a přesunů jednotek se tak opravdu podařilo. Večer 6. května pak stáli Američané před Sokolovem.

V 02.41 7. května 1945 byla ve francouzské Remeši podepsána bezpodmínečná kapitulace německých vojsk, jež měla nabýt platnosti jednu minutu po půlnoci 9. května. 7. i 8. květen tedy měly být i v oblasti Sokolovska ještě dny válečnými, avšak kromě ojedinělých výstřelů se již prakticky nebojovalo. Naprostá většina německých vojáků o kapitulaci věděla, mnohdy dříve než Američané, a tak se vzdávala ještě ve větší míře než v dny předchozí. To pocítily i americké jednotky, které kolem půl osmé ráno projely Dolním Rychnovem a Chebskou ulicí vjely na sokolovské náměstí. Nikdo jim v tom nebránil. Starosta dr. Eduard Krehan již zhruba před hodinou telefonicky přislíbil Američanům vydání města bez boje a vojenská posádka 413. německé pěší divize ve městě se vzdala. V dalších hodinách pak americká armáda obsadila většinu dalších měst a obcí dnešního sokolovského okresu, jako Loket, Kraslice či Horní Slavkov, osvobodila koncentrační tábor ve Svatavě a ještě ten den dojela na předměstí Karlových Varů, kde svůj postup zastavila.

Město Sokolov bylo tehdy krom vlastních obyvatel přeplněné vzdávajícími se německými vojáky, civilními uprchlíky, osvobozenými vojáky ze zajateckých táborů i vězeňkyněmi ze Svatavy. Nefungovalo zásobování, chyběly potraviny, šatstvo i léky.  Americká armáda se snažila co nejrychleji dopravit německé válečné zajatce do zajateckých táborů, repatriovat osvobozené spojenecké vojáky i další osvobozené vězně do jejich zemí a všem potřebným zajistit dostatek péče.

Američané také 7. května objevili válečný lazaret pro sovětské válečné zajatce v kasárnách na dnešním sídlišti Vítězná, kde se jim naskytl otřesný pohled. Mezi stovkami zubožených žijících zajatců byly i desítky na kost vyhublých zajatců mrtvých. Kapitán Kimball Richmond o den později nařídil několika místním, aby vlastníma rukama mrtvé sovětské zajatce oblékli, naložili na vůz a vezli přes celé město na hřbitov, kde je měli pohřbít. Tuto lekci místním obyvatelům z toho, co nacistický režim dokázal, natáčel na kameru desátník americké armády Samuel Fuller, jenž se později proslavil jako režisér. Toto byl jeho první film a hrůzné záběry pak přes 40 let nechtěl vidět. Dnes je film promítán v sokolovském muzeu jako varování před nelidskostí nacistické ideologie.

Americká armáda setrvala ve městě do 1. prosince 1945, kdy správu nad městem zcela převzaly československé úřady. Začala se psát nová kapitola dějin našeho města.

PhDr. Vladimír Bružeňák