česky Deutsch English

Julie a její útěk před válkou z Ukrajiny do Sokolova

11.5.2022, Zprávy z města
Julia s manželem a dcerou.

Obecně prospěšná společnost Pomoc v nouzi, služba Azylové domy, poskytuje pomoc také rodinám z Ukrajiny, které prchají z válečné zóny. Jednou z nich, která potřebovala pomoc, je rovněž paní Julia, mladá maminka se svou tříletou dcerou. A toto je její příběh, který nám zprostředkoval René Harcuba z Pomoci v nouzi.

Jmenuji se Julia a je mi 29 let. Narodila jsem se v malém městě Ochtyrka na severovýchodě Ukrajiny. Ochtyrka leží přibližně 100 km západně od Charkova a přes 1900 kilometrů od Sokolova. V roce 2010 jsem skončila školu a nastoupila na Pedagogickou akademii v Charkově, obor učitel informatiky. V 5. ročníku akademie jsem poznala svého budoucího manžela Vadima. Začali jsme spolu bydlet. Nastoupila jsem do školy jako učitelka a zároveň jsem ještě studovala. Můj starší bratr v té době pracoval v České republice a nabídl mi, zda nechci přijet s manželem za ním.

 Po příjezdu do Česka jsme pracovali ve skladu Auto Kelly v Praze. Po vypršení víza jsme se vrátili do Charkova. V roce 2018 jsme měli malou svatbu a v prosinci 2018 se nám narodila dcera, kterou jsme pojmenovali Maria na počest manželovy babičky. Když byly dceři dva měsíce, dostal manžel jednopokojový byt. Pomalu jsme začali zařizovat naše rodinné hnízdečko, krok za krokem, šetřili jsme hřivny jednu ke druhé. Postupně jsme si kupovali všechno od obyčejné lžíce a vidličky až po skříňky, pohovku a spotřebiče, jako všichni mladí lidé po celém světě. Na dovolenou jsme často jezdili s celou rodinou k Černému moři. Dcera Maria byla poprvé u moře, když jí bylo osm měsíců.

Po skončení mateřské holčička nastoupila v září 2021 do školky. Manžel celou dobu pracoval v továrně na výrobu asfaltu jako řidič. Od června 2022 jsem si chtěla najít práci učitelky poblíž našeho domova. Prostě jsme žili běžným životem, jako obyčejná rodina, a plánovali si budoucnost. To vše se ale změnilo letos 24. února. V ten den začala válka. Válka - jak děsivé slovo. Stále nemohu uvěřit, že to není sen, ale skutečnost, která se děje. A ptám se, proč jsem se ještě z toho snu neprobudila.

Ráno 24. února. Nejhorší ráno v našem životě. Bylo přesně 4:45, když mě a mého manžela vzbudily výbuchy. Naše dcera spala vedle nás na své posteli. Zapnula jsem internet a viděla projev prezidenta Ruska o začátku „speciální vojenské operace“. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ale výbuchy, které byly stále častější, mě uvěřit donutily. Znervózněla jsem. Co teď? Zabalit si kufry a odejít, aniž bychom věděli kam? Celé dopoledne, až do 12 hodin, jsme seděli v našem bytě. Ale protože se nacházel pouhých 650 metrů od vojenské posádky, měli jsme velký strach. Manžel se rozhodl, že bude lepší, když odejdeme k rodičům. Shromáždili jsme několik málo věcí, trochu jídla a vyrazili. Byt rodičů je u kostela, proto jsme doufali, že na něj nikdo střílet nebude. Všichni jsme plakali a byli zmatení.

S dětmi jsme spali na podlaze. V noci začaly létat stíhačky. Pět dní jsme bydleli s rodiči. Když se ostřelování blížilo i k jejich rodičů, to byl pátý den války, odvedl nás manžel do své práce, do továrny. Tady byl skutečný protiletecký kryt, ještě z éry Sovětského svazu. Tam jsme byli dalších šest dnů. Vařit jídlo jsme chodili do malého domu na pozemku továrny, vždy když přestalo ostřelování. Bylo čím dál chladněji, sněžilo, v noci teplota klesala až k mínus 8 stupňům. Děti spaly oblečené. A když přišlo další noc opět ostřelování, manžel se rozhodl, že již nemůžeme dále riskovat život a zdraví naší dcery a přesvědčil nás k útěku ze země. To bylo 6. března. Jakmile ráno skončil zákaz vycházení, vyrazili jsme. Bylo to velmi děsivé, situace byla napjatá. Silnice zničené, roztrhané od tanků.  Domy rozbité, prakticky všichni obyvatelé opouštěli město. Nikdo nedodržoval pravidla silničního provozu, po cestě byla odstavená spálená auta, všechna okna na domech, všechny výlohy v obchodech byly rozbité. Cestovali jsme po Ukrajině dva dny.

Na hranici se Slovenskem jsme dojeli 8. března večer. Po překročení hranice nás přivítali dobrovolníci. Děti dostaly teplé deky a čekali jsme na odjezd do Prahy.  Při čekání na autobus jsme potkali pana Bedřicha Loose, který nás i s dětmi odvezl svým autem až do České republiky. Naše první cesta vedla do Ostravy, tam jsme přenocovali a bylo nám zde uděleno vízum a zdravotní pojištění. Ráno nás pan Bedřich posadil na vlak do Prahy, kde bydlí můj bratr. Ten se nám v Praze snažil sehnat ubytování, to se mu ale nepodařilo, protože v Praze bylo již uprchlíku mnoho. Jednu noc jsme tedy přečkali u bratra a ráno jsme znovu požádali pana Bedřicha o pomoc. Měli jsme velké štěstí, opět nám pomohl. Kontaktoval pana Petra Beránka, ředitele organizace Pomoc v nouzi. Ten následně předal informace vedoucí služby Azylové domy paní Jaromíře Fajtové, která nám zajistila ubytování. Čekala nás tedy další cesta, cesta do Sokolova. Zde na nás čekal pan René Harcuba, který nás ubytoval a zajistil nám základní potraviny, ošacení.

To bylo 10. března 2022. Den, kdy jsem si mohla alespoň zlehka oddychnout. A jak nyní žijeme? Máme kde bydlet, to je to nejdůležitější. Našla jsem si práci a učím se postupně český jazyk. Dcera Maria zde chodí do školky. Jsem na ní moc pyšná, je tak malá, a přitom tak silná. Je tu se mnou má maminka, sestra a její dcera. Ve stejném domě je i další rodina z Charkova. Jejich příběh se neliší od toho mého, stejně jako dalších tisíce příběhů rodin z Ukrajiny. Není dne, není hodiny, abych si nevzpomněla na svou rodnou zemi, na své rodné město. Moc si přeji vrátit se domů. Srdce mě bolí za naší zem, za Ukrajinu a za všechny příbuzné, kteří tam zůstali. Každé ráno, každý den voláme svým manželům a tatínkům. Voláme se sevřeným hrdlem a vždy chceme slyšet jen ta jediná dvě slova: „Jsem naživu“.

Svůj příběh jsem vyprávěla Renému Harcubovi. Byl to on, kdo mě požádal, zda ho může zveřejnit. Bez váhání jsem souhlasila. Je to příběh, který žiji. Příběh obyčejné, milující matky, milující manželky, které se během jediného rána změnil život.

Julia